Jak to všechno začalo, aneb má cesta za focením.
Už od dětství mě fascinovala fotografie. Už jako malá holka jsem si koupila svůj první kompakt a byla šťastná za každou fotku. Vždy, když jsem ho měla v ruce, cítila jsem, jako bych mohla zastavit čas. Postupem času jsem se focení chtěla věnovat více, ale bála jsem se. Měla jsem strach ze selhání. Že to nezvládnu. Že zainvestuji do techniky a nenaučím se s ní pracovat. Tušila jsem, že focení nebude jen o mačkání tlačítka.
Tuto obavu prohlubovalo i mé okolí, které mě od koupě tehdy zrcadlovky zrazovalo. "Stojí to spoustu peněz, bude ti to ležet doma na poličce…" Bylo mi to líto, ale vždy jsem se nechala přesvědčit. Slova svého okolí jsem si zvnitřnila. A tak jsem svou touhu "pohřbila" do nejvzdálenějšího koutu svých představ.
Jenže… pravidelně v různých obdobích se tato touha vynořovala. A já se točila v kruhu – mezi odvahou začít a frustrací, že moje okolí musí mít pravdu. Proto jsem své blízké vždy poslechla a svou touhu potlačila.
Pak se mi narodil můj úžasný syn. A nastal zlom. Mateřství, ačkoli nádherné, mě vtáhlo do každodenní rutiny. Najednou jsem cítila, že potřebuji něco čistě svého. Něco, co mi bude dávat smysl a umožní mi to seberealizaci i mimo péči o toho malinkatého tvorečka. Toužila jsem tvořit. Zachytit prchavé okamžiky. Uchovat vzpomínky, které se jinak rychle vytrácí.
A právě v tu chvíli si mě našel kurz focení. Nehledala jsem ho. Ale najednou tu byl – a já věděla, že je čas přestat poslouchat druhé. Vždyť přece nemám co ztratit.
Vůbec jsem neměla v plánu fotit cizí lidi. Pustila jsem se do toho
s tím, že
budu fotit svou rodinu a zachytávat naše okamžiky, které se už nikdy
nezopakují. Jenže… kurz mě nalákal k širšímu záběru
– ukázal mi, jak silné a
krásné může být zachycování emocí
a příběhů druhých. Postupně jsem začala
hledat inspiraci, objevovat skvělé fotografy, jejich přístup a styl. A pak
přišel moment, kdy jsem se rozhodla zkusit něco, co by mě předtím ani nenapadlo
– fotit
u klientů doma. A našla jsem se v tom. Rodiny, jejich přirozené
prostředí, skutečné okamžiky, opravdová blízkost. To je to,
na co chci tvořit
vzpomínky.
Bylo by skvělé, kdybych tímto měla jasno v tom, co chci. Nebylo to tak. S přibývajícími znalostmi jsem si uvědomovala, kolik toho ještě nevím a kolik možností okolo mě je. Úplně mě to pohltilo. Objevovala jsem nové vrstvy tohoto umění. Jeden kurz vedl k dalšímu a já se neustále posouvala dál. Učila jsem se pracovat se světlem, zachycovat autentické emoce, vnímat kompozici jinýma očima. Toto všechno se stalo mou vášní
– a trochu i závislostí. Každý nový kurz mi přinesl nejen nové techniky, ale i nové výzvy a radost z pokroku.
Dnes vím, že pustit se do toho odvážného kroku a koupit si kvalitní fotoaparát bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Každé focení je pro mě cestou k zachycení neopakovatelných momentů a krásy každodennosti. Moje cesta začala jako tiché přání, které jsem nakonec proměnila ve skutečnost.
A dnes? Pomáhám rodinám uchovat jejich nejcennější okamžiky.
A co tvůj příběh? Stojí za to ho zachytit? Začneme spolu tvořit vzpomínky?